Scénáře¶

Pět situací, které znáš z praxe. U každé: jak to bolí dneska, proč to bolí, jak by to bylo potom — a co to stálo.

Tohle je ta část dokumentace, po které by mělo být jasné, jestli to celé má smysl.

1. „Ten produkt potřebujeme ještě ve dvou kategoriích"¶

Jak to znᚶ

Klient zavolá v pátek odpoledne. Trek Marlin 7 má být kromě „Horských kol" taky v „Akce" a v „Dárkové tipy". Do pondělí.

Ty se podíváš do databáze a vidíš category_id. Jedno číslo. Jeden sloupec.

Odteď existují dvě cesty a obě jsou špatně:

Proč to bolí¶

Protože struktura webu byla od začátku strom. Stromem myslím: každá věc má právě jedno místo, kde žije. Je to nejpřirozenější model na světě — až do chvíle, kdy realita řekne „tahle věc je na třech místech zároveň".

A realita to řekne vždycky. Vždycky. U každého projektu, který je složitější než firemní web se čtyřmi stránkami.

Zajímavé je, že s tím stromem pak bojuješ. Uděláš si vedle něj druhou, paralelní strukturu — tagy, „doporučené produkty", ruční seznam v adminu — a od té chvíle máš dvě struktury, které si můžou protiřečit.

Jak by to bylo¶

Obsah není strom, ale graf s pojmenovanými typy vazeb. Rozdíl je v tom slově „pojmenovanými" — není to volný chaos, kde všechno souvisí se vším. Vazby mají druhy a každý druh má jiná pravidla:

Produkt ve třech kategoriích je tři hrany classifies. Není to hack, není to výjimka a nemusí se kvůli tomu nic přepisovat. Bylo to počítáno od začátku.

A protože každá hrana má svůj druh, systém pořád ví, co smí co. Smazání komponenty smaže to, co komponenta vlastní. Nesmaže produkt, který jenom zobrazuje.

Co to stálo¶

Musíš dopředu vědět, jaké druhy vazeb ve tvém projektu existují. Ne konkrétní vazby — ty přibývají za běhu — ale druhy.

To je práce navíc na začátku a nedá se odbýt, protože špatně navržený druh vazby se pak předělává hůř než chybějící sloupec.

2. „Od půlnoci je web pomalý"¶

Jak to znᚶ

ERP pošle v noci import. 12 000 produktů, změnily se ceny a skladovost. Import proběhne v pořádku.

Ráno je web na kolenou. Protože import na konci udělal to jediné, co je bezpečné: cache:clear.

Takže od šesti ráno, kdy chodí první návštěvníci, se každá stránka počítá znovu. Databáze má load 40. Trvá to čtyřicet minut a pak je zas dobře. Do zítřejší noci.

Proč to bolí¶

Tohle už víš z předchozí stránky: systém neví, co se změnou souvisí, tak radši zahodí všechno.

Ale je tu druhá vrstva problému, která je zákeřnější. Zkusíš to zlepšit — napíšeš si mazání „jen toho, co souvisí". A buď to zapomeneš někde aktualizovat, nebo se spleteš. Výsledkem je stará cena na jedné stránce v hloubi webu, kterou objevíš za dva měsíce, protože si stěžoval zákazník.

Což je horší než pomalé ráno. Pomalé ráno je vidět. Stará cena není.

Jak by to bylo¶

Systém si při každém sestavení stránky zapíše, z čeho ji poskládal. Ne jako komentář pro člověka, ale jako seznam, se kterým se dá počítat:

tahle stránka závisí na:
  entity:produkt:8842        (samotný produkt)
  field:produkt:8842:cena    (a hlavně jeho cena)
  relation:kategorie:7       (a na tom, kdo je v kategorii 7)
  query-index:produkt:cs     (a na seznamu publikovaných produktů)

Když se změní cena, zvýší se čítač u field:produkt:8842:cena. Všechno, co si tenhle údaj poznamenalo, je tím pádem neplatné. Všechno ostatní se nedotkne.

A hlavně: nikdo to nemusel udržovat ručně. Ten seznam vznikl sám tím, že se stránka sestavovala. Nedá se na něj zapomenout, protože ho nikdo nepíše.

Co to stálo¶

Komponenty nesmí sahat do databáze, jak chtějí. Musí se ptát způsobem, kterému systém rozumí — omezeným dotazem, ne libovolným SQL.

To je největší omezení celé platformy a nedá se obejít. Když se obejde jednou, přestanou platit záruky všude.

3. „Přejmenovali jsme stránku a spadlo SEO"¶

Jak to znᚶ

Redaktor přesune „Servis kol" z hlavního menu pod „Služby". Rozumný krok, dává to smysl.

URL se změní z /servis-kol na /sluzby/servis-kol, protože cesta se odvozuje z pozice v menu. Stará URL vrací 404. Google to zjistí za týden. Odkazy z fór, které se sbíraly pět let, vedou do prázdna.

Ty pak ručně doplníš redirect. A za měsíc redaktor přesune něco jiného.

Proč to bolí¶

Protože URL byla odvozená z něčeho, co se legitimně mění.

Menu je věc, kterou má redaktor právo přeskládat kdykoli. To je jeho práce. Ale adresa stránky je závazek vůči vnějšímu světu — vůči Googlu, vůči lidem, co si to uložili do záložek, vůči tomu, kdo na tebe odkázal.

Jedno se mění často a nezávazně. Druhé se nemá měnit skoro nikdy. A přesto to bylo spojené do jednoho.

Jak by to bylo¶

URL je samostatná vrstva. Ne odvozenina.

Route je vlastní záznam: pro jazyk cs vede cesta /servis-kol na stránku X. Systém ti při zakládání stránky navrhne cestu podle menu — proč taky ne, většinou je správná — ale jakmile ji jednou potvrdíš, je to samostatný záznam, který si žije vlastním životem.

Přesun v menu potom URL nezmění. Vůbec. Menu se přeskládalo, adresa zůstala.

A když chceš adresu opravdu změnit, je to samostatná operace se čtyřmi kroky, kterou systém provede celou nebo vůbec:

1. vznikne nová route
2. stará se změní na redirect
3. zkontrolují se kolize a redirect smyčky
4. publikuje se to naráz

Co to stálo¶

Jeden záznam navíc a jedna obrazovka v adminu, kde se URL spravují. Upřímně: ze všech cen v týhle dokumentaci ta nejlevnější.

4. „Spustili jsme redesign a půlka webu se rozsypala"¶

Jak to znᚶ

Designér změní odstín modré a velikost mezery v gridu. Malá změna, deset minut práce.

Nasadí se to a rozsype se osm stránek, o kterých nikdo nevěděl, že tu barvu používají jinak. Landing page z loňské kampaně, kterou už dva roky nikdo neotevřel, vypadá zničehonic rozbitě.

Nikdo za to nemůže. Ta změna byla správná. Jen se projevila i tam, kam nikdo nekoukal.

Proč to bolí¶

Protože publikovaná stránka není hotová věc. Je to recept, který se vaří znovu při každém zobrazení — z aktuálních komponent, aktuálního CSS a aktuálních barev.

Když se změní jakákoli ingredience, změní se i jídlo, které jsi uvařil před rokem a byl s ním spokojený.

Jak by to bylo¶

Publikace vytvoří release — a ten si připne úplně všechno, z čeho byl web složený. Nejen texty a obrázky, ale i:

• verzi komponent a rendereru
• verzi design systému a barev
• konkrétní revize entit v každém jazyce
• routovací a redirect tabulku
• indexy, ze kterých se počítaly výpisy

Když designér změní modrou, nestane se nic. Změnil design systém, ne web. Vznikne nová verze design systému a někdo ji musí vzít a vydat nový release. Tam se to zkontroluje.

Změna barvy tak přestane být redakční úpravou a stane se z ní změna platformy — s vlastním schválením a vlastními vizuálními testy.

A jako bonus: preview a návrat zpátky¶

Když existuje release, dostaneš dvě věci skoro zadarmo:

Preview celého webu. Ne náhled jedné stránky — celý web ve stavu, v jakém bude po spuštění. Klient si to proklikne včetně menu a výpisů.

Návrat. Když se něco pokazí, přepneš na předchozí release. Není to obnova ze zálohy, není to přetáčení databáze. Je to přepnutí ukazatele.

Co to stálo¶

Ukládá se víc dat, protože se drží víc verzí. A někdo musí rozhodnout, jak dlouho se staré releasy uchovávají — což je otázka, na kterou zatím není odpověď.

5. „Za měsíc spouštíme němčinu"¶

Jak to znᚶ

Přidá se sloupec. Nebo tabulka page_translations. Nebo se udělá druhá instance webu, protože to je jednodušší.

A pak přijdou otázky, na které nikdo nemá dobrou odpověď:

• Co když je stránka přeložená jen napůl?
• Cena je pro všechny jazyky stejná, ale popis ne. Kde to je zapsané?
• Když němčina není hotová, má se ukázat čeština, nebo 404?
• Když se ukáže čeština, jaká URL se zobrazí v adresním řádku?

Většinou se to vyřeší tak, že se překlopí, co jde, a zbytek se doplňuje za pochodu. Zákazník na německé verzi občas uvidí český odstavec.

Proč to bolí¶

Protože jazyk se přidával potom. Do systému, který o něm nevěděl.

A jazyk není vlastnost textu, jazyk je rozměr celého obsahu. Prostupuje vším — dotazy, řazením, URL, publikováním, i tím, jak vypadá layout. Když se přidá dodatečně, musí se vměstnat do děr, které zbyly.

Jak by to bylo¶

U každého pole se v návrhu řekne, jestli je translated nebo shared. Cena je shared — je jedna pro všechny jazyky. Popis je translated. Tohle není nastavení v adminu, je to součást datového modelu.

Jazyky se publikují nezávisle. Čeština má svůj release, němčina svůj. Když němčina není hotová, česká verze se tím nezdrží.

A fallback — co se ukáže, když překlad chybí — je pravidlo, ne náhoda. Je zapsané, verzované a je součástí releasu.

Co to stálo¶

U každého pole musí někdo rozhodnout translated vs. shared — a rozhodnout to dřív, než se do systému nalije obsah. Změnit to zpětně jde, ale je to migrace, ne přepínač.

Co mají ty scénáře společného¶

Když si je přečteš za sebou, je v nich pořád stejný tvar:

• kategorie k produktu jedním sloupcem
• platnost cache k „nevím, radši všechno"
• URL k pozici v menu
• vzhled loňské stránky k dnešnímu design systému
• jazyk k tabulce, která o něm nevěděla

A celá platforma dělá v jádru jedinou věc: rozplétá to. Dává každé z těch věcí vlastní život a vlastní pravidla, a pak mezi nimi vede pojmenovaný vztah místo tichého předpokladu.

To je všechno. Zbytek jsou detaily provedení.

Dál: slovník pojmů, pokud ti některá slova nesedla, nebo architektura, pokud chceš vidět, jak se to rozhodlo.